welcom to my profile

Slunce
Slunce je 5 miliard let stará hvězda hlavní posloupnosti (nejdelší stabilní období hvězdného vývoje) spektrální třídy G2, jedna z více než 100 miliard hvězd v naší galaxii. Má tvar koule
na pólech zploštělé o průměru asi 1,4 milionu kilometrů. V současnosti je Slunce složené ze 75% vodíku a 25% hélia co do hmotnosti (poměr 92,1% vodíkových a 7,8% héliových atomů). Všechny ostatní složky (?kovy?) tvoří jen 0,1% hmotnosti. Má 750krát větší hmotnost než všechny planety dohromady => více jak 99,86% hmotnosti sluneční soustavy a je sedmkrát hmotnější než průměrná hvězda. Vnější vrstvy Slunce vykazují rozdílnou rotaci: na rovníku rotuje povrch jednou za 25,4 dne, poblíž pólů za víc než 36 dní. Tyto rozdíly jsou dány tím, že Slunce není na rozdíl od Země pevné těleso. Podobné efekty je možno pozorovat i u plynných obalů planet. Rozdílná rotace značně zasahuje i vnitřní vrstvy Slunce, ale sluneční jádro se otáčí jako pevné těleso. Díky jeho obrovské gravitaci byli podány první 2 důkazy o platnosti Einsteinovi obecné teorie relativity.
Slunce se skládá z jádra, oblasti zářivé rovnováhy, konvektivní zóny a fotosféry,
a atmosféry tvořené chromosférou a korónou. Jádro tvoří přibližně 25% poloměru a značnou část jeho hmotnosti. Podmínky umožňující jaderné reakce jsou extrémní. Teplota dosahuje 15,6 miliónů Kelvinů a tlak je 250 miliard atmosfér. Plyny v jádru jsou stlačeny tak, že mají 150krát větší hustotu než voda. Oblast zářivé rovnováhy je vrstva obklopující jádro Slunce.Tvoří ji především vodík. Fotony, kvanta elektromagnetického záření, se postupně prodírají touto oblastí za neustále opakovaného pohlcování a opětného vyzařování částicemi plynu. Nad oblastí zářivé rovnováhy je konvektivní zóna. Leží bezprostředně pod viditelným povrchem hvězdy, zvaným fotosféra. K přenosu energie dochází konvekcí (prouděním), při níž toky horkých plynů stoupají touto oblastí, vydávají teplo, světlo a další formy energie a poté padají zpět. Fotosféra je viditelný povrch hvězdy, z něhož se formou světla šíří elektromagnetické záření. Fotosféra Slunce je vrstva o tloušťce asi 300 km a teplotě okolo 5800 K, v níž pozorujeme sluneční skvrny, sluneční erupce a tzv. granulaci, která je tvořena konvencí. Dvě vrstvy atmosféry jsou pozorovatelné pouze při zatmění Slunce nebo se speciálními dalekohledy. Při zatmění je chromosféra s teplotou okolo 15 000°C viditelná jako prstenec narůžovělého světla. Při úplném zatmění Slunce je několik minut viditelná koróna jako mdlé bílé halo (nepravidelný kruh). Koróna několikrát zvětšuje poloměr Slunce. Nejvyšší tepoty dosahuje v blízkosti Slunce a to
2 miliony °C. Silně žhavá koróna vyzařuje velmi málo světla, zato velké množství energie v rentgenových paprscích. Podle rentgenových snímků koróny víme, že jasné oblasti koróny dosahují teploty okolo 1 miliónu °C. Chladnější části koróny vypadají jako tmavé díry,
kterými proudí částice do vesmíru. Tyto částice mají tak velkou energii, že jsou schopny překonávat sluneční gravitaci. Vzdalují se od Slunce rychlostí až 900 km za sekundu a tvoří tzv. sluneční vítr. Sledují siločáry slunečního magnetického pole a protože nesou elektrické náboje, vyplňují sluneční soustavu elektrickým proudem. Oblast vyplněnou slunečním větrem nazýváme heliosféra. (Heliosféra) částice slunečního větru se po spirálách pohybují ven
a vyplňují prostor, který nazýváme heliosférou. Magnetické pole Slunce odráží většinu kosmického záření ze vzdáleného vesmíru. Každou sekundu ztrácí Slunce ve slunečním větru přibližně 1 milion tun vodíku. Trvalo by 100 tisíc miliard let, než by sluneční vítr veškerou hmotu Slunce rozptýlil do meziplanetárního prostoru. Přitom životnost Slunce je pouze 10 miliard let. Sluneční vítr můžeme pozorovat ze Země jako polární záři.
Sluneční energie se vytváří ve slunečním jádru. Při podmínkách, které zde panují
probíhají jaderné reakce na jejímž počátku stojí vodík a na konci stabilní molekula hélia. Při této reakci se vytvářejí neutrina, pozitrony a gama záření. Při tom se 0,7% přetavené hmoty přemění na energii. Ze 700 milionů tun vodíku, které se každou sekundu uvnitř Slunce slučují, se vytvoří 695 milionů tun helia a 5 milionů tun (= 3,86x10^33 erů neboli 386 miliard megawattů) se přemění na energii. Toto sluneční vodíkové ?palivo? vystačí na dalších 5 miliard let. Cestu fotonů záření gama z jádra Slunce představuje tzv. chaotický pohyb. Fotony jsou pohlcovány a znovu vyzařovány částicemi plynu a v důsledku mnoha interakcí se nešíří přímočaře, nýbrž chaoticky putují až 2 miliony let než dosáhnou povrchu (tzv. difúze záření). Při tom ztratí část energie, takže jsou z fotosféry vyzářeny jako fotony světla. Když se ve hvězdě mění vodík na helium, je 0,7 % množství vodíku přeměněno v energii. Přeměna pouhého 1 gramu vodíku na helium poskytne tolik energie, kolik by za sekundu vyzářilo 600 milionů elektrických kamen.
Rotací Slunce vzniká magnetické pole. Rovníková oblast na Slunci rotuje rychleji než polární oblasti, což způsobuje ?vytahování? magnetických siločar z nitra Slunce. Když proniknou povrchem Slunce, způsobí tyto siločáry sluneční aktivitu, jako jsou sluneční skvrny, erupce a protuberance. Tato zvýšená aktivita, zejména sluneční skvrny, se opakuje každých
11 let.Nazýváme ji Slunečním cyklem. Sluneční skvrny jsou relativně chladné oblasti (teplota okolo 3 800 K) ve fotosféře, způsobené magnetickým polem, které zabraňuje horkému materiálu z nitra dostat se na povrch. Největší sluneční skvrny mají v průměru až 100 000 km. Na počátku Slunečního cyklu není vidět ve sluneční fotosféře téměř žádná skvrna. První skvrny se začnou objevovat na severní a jižní polokouli ve vzdálenosti asi 1/3 od rovníku směrem k pólům. Staré skvrny postupně mizí a v průběhu několika následujících roků vidíme vznikat nové skvrny v oblastech stále bližších k rovníku. V závěrečné fázi cyklu označované jako maximum sluneční činnosti můžeme pozorovat současně 100 i více skvrn. Do tzv. sluneční aktivity řadíme naproti relativně chladným a tmavým oblastem, zvanými sluneční skvrny, také relativně žhavé oblasti, kterým říkáme chromosférické fakule. Tyto projevy aktivity mohou trvat týdny až měsíce. Objevují se též mohutné výbuchy zvané erupce, jejichž životnost se měří na hodiny nebo minuty. Vznikají ve slunečním magnetickém poli a některé z nich působí poruchy v horních vrstvách zemské atmosféry. Je-li sluneční aktivita minimální, říkáme, že slunce je ?v klidu? a jeho stav v takovém období je označován jako ?klidné Slunce?.
Protuberance jsou výbuchy žhavého plynu, který může být vyvržen stovky tisíc kilometrů do prostoru. Smyčkové protuberance mohou být někdy udržovány magnetickým polem Slunce
i týdny. Vznikají, když se magnetické pole poblíž 2 slunečních skvrn spojí. Roku 1973 jedna protuberance překlenula 588 tisíc km.Většina vodíku ve slunečním jádru se během asi 5 miliard let přemění na helium. Gravitací se pak jádro smrští a současně v něm poroste tlak a teplota, až se začne spalovat vodík ve vrstvě, která jádro obklopuje. Energie, která ve vrstvě při jaderné reakci vznikne způsobí, že vnější sluneční vrstvy se budou rozpínat, až se hvězda stane velkým červeným obrem. Při tomto procesu hvězda chládne, mění svoji barvu ze žluté na červenou a zároveň zvětšuje svoji jasnost (v případě Slunce asi 1000 krát). Jakmile se za 5 miliard let začne Slunce zvětšovat a přibližovat k okolním planetám, jejich povrchy budou tak rozpálené až se na nich všechny horniny roztaví a Merkur i Venuše se doslova vypaří ještě dřív než se Slunce přiblíží k jejich drahám a pohltí je. Země nejspíše pohlcena nebude, ale život na ní už dávno nebude možný. Ve stádiu červeného obra bude Slunce asi 100 milionů let. Pak se jeho atmosféra oddělí od zbytku hvězdy a rozptýlí do prostoru. Vznikne tak planetární mlhovina, jenž bude ozařována krátkovlnným zářením bývalého jádra. Plyn bude expandovat několik desítek tisíc let, než bude tak řídký, že přestane být vidět. Zbytek hvězdy, nazývaný bílí trpaslík, se zhroutí na rozměry srovnatelné se Zemí, avšak s hmotností srovnatelnou se Sluncem. Bílý trpaslík je tvořen hustým degenerovaným plynem, složeným převážně z uhlíku a kyslíku. Postupně chládne a stává se studeným tmavým objektem.